Druhá únorová akce roku 2024 se odehrála společně s přední hlídkou z Velkého Meziříčí v jejich klubovně v prostorech místního sboru AC. V pátek po příjezdu na místo následovalo lehké vybalení a společná večeře. Než začal večerní program, stihli se někteří dobrodruzi již seznámit s novými kamarády. Potom to chvílemi vypadalo, že se tam prohání několik hurikánů. 🙂 I tak byli fajn seznamovací hry a týmové hry, protože stále docházely nové děti a v jejich narůstajícím počtu se rapidně snižovali naše rozlišovací schopnosti rozeznat je podle jmen. Před večerkou následovali ještě společné chvály a modlitby.
Naivně jsme předpokládali, že děti budou spát až do sedmi hodin, pak je budeme dlouho tahat ze spacáků, donutíme je se rychle najíst a poklusem doběhneme na poslední chvíli na vlak, abychom mohli vyrazit na výlet. Ještě, že všechny děti byly vzhůru již v půl šesté. Krásně a v klidu jsme všechno stihli. 🙂 Menším adrenalim tak alespoň byla byla výluka ČD, kdy jsme napřed jeli vlakem, pak autobusem a nakonec opět vlakem.
Z Dolních louček jsme vyrazili s úsvěvem na rtech, který po několika metrech zmizel, když se před námi zjevil neuvěřitelně strmý kopec a neuvěřitelně zablácenou cestou. Zvládli jsme to! A jelikož jsme kluci a holky šikovní a nechceme chodit zbytečně dlouhé trasy, tak jsme využili zkratky, kde nás čekal možná ještě strmější sešup dolů. Zjistili jsme, že dospělí narozdíl od dětí již nejsou takový kamzíci, protože děti kopec v pohodě seběhli a dole na nás asi deset minut čekaly. A zase nahoru a dolů. Po setkání se srnkamy a prásátky (zase ty zkratky) jsme dorazili do cíle naší cesty – trampského tábořiště v malebném údolíčku.
Rozdělal se oheň a konečně se z batohů mohlo vyndat suché dřevo (jo, tahali jsme dříví do lesa), několik kilo klobás a několik chlebů a kečup. Hlad měli všichni a všem dospělým z toho radostí svítili oči. Znamenalo to, že zpátky poneseme prázdné batohy. 🙂 Dokonce se objevil i jeden (ne)dobrovolný odvážlivec, který se nebál studené vody v potoce a chtěl nám ukázat, že se jí nemusíme být také. Záchranná akce se sušením nad ohněm se jakžtakž podařila a jediné, co nám připomínalo, že se něco takového stalo bylo to, že jsme pak po zbytek cesty měli pocit, že cítíme něco uzeného.
Další cesta vedla údolím řeky Libochovky, kde jsme mohli obdivovat krásnou divokou přírodu. Zahráli jsme si několik her a nakonec v poklidu dorazili na nádraží do Řikonína. Opět následovala cesta vlakem a autobusem. Po výstupu na nádraží ve Velkém Meziříčí do vůbec nevypadalo, že by byly děti unavené (napadlo by vás, že budou zase běhat a sbíhat z kopce?) Po návratu do klubovny na nás již čekala vydatná teplá večeře. Následoval večerní program s chválami a slovíčkem. Nakonec se stihla odehrát již jen jedna večerní hra. I když to dříve nevypadalo, podařilo se skoro nemožné – děti byly utahané a velice brzo zalehly do spacáků.
Ráno již proběhlo poklidně. Po snídani, sbalení věcí a úklidu byla oficiální část víkendovky ukončena a část dětí si ještě před shromážděním rozebrali rodiče.
Víkendovka s Velmezáky se nám líbila. Společně jsme se shodly, že nemusí zůstat jen jen u této akce. Děti se našly nové kamarády a společně prožily spoustu zážitků, o které se s rodiči zajisté podělily. 🙂
