Po několikaletém váhání jsme se konečně já a tři další nadšenci (Lída, Terka a Maty) rozhoupali a odhodlali přihlásit se na Procházku růžovým sadem. Z doslechu a názvu jsem tušila, že to bude náročnější šifrovací závod, ale realita byla o dost tvrdší než jsem čekala. Díky tomu, že jsme nikdo z nás na žádné šifrovačce nikdy nebyl, neměli jsme ambice na nějaké lepší umístění. No, snad jen neskončit úplně poslední.

Na základnu v Nebeské Rybné jsme dojeli s předstihem a tak jsme odpočívali, nabírali sílu a zjišťovali podrobnosti a rady. V deset hodin večer vše vypuklo. Zjistili jsme, že se účastníme výročního 13. ročníku a tudíž nás čekají změny. Místo úvodní šifry, která obvykle určuje kdy který tým vyrazí, nás čekal souboj v piškvorkách. No, vyrazili jsme mezi posledními se skóre pouhých 40 vítězství a nespočet prohrách. Náš mozek byl vyčerpán a před očima jsme měli jen křížky a kolečka. Není divu, že jsme se nedokázali najít ani na mapě a hned na úvod jsme si zašli asi 2 km. Ale to nás neodradilo a brzy (po dvou hodinách od startu, takže někdy kolem druhé ráno po 8 km) jsme objevili první tubus se šifrou. Byli jsme nadšeni, obzvlášť když se hned objevil nápad na řešení. Pozitivně naladěni jsme se noční tmou vydali za dalšími tečkami na mapě.

Co ale nikdo z nás nečekal bylo, že v Orlických horách je ještě sníh, respektive i metrové závěje. Měli jsme kliku v tom, že jsme většinu trasy se sněhovou pokrývkou prošli v noci, kdy byla ještě zmrzlá. Žel kolem osmé ráno už sluníčko začalo pracovat. Místy jsme se bořili i po stehna. Další brzdou bylo i to, že nám turistická značka na hřebeni v podstatě zmizela pod nánosy sněhu a tak jsme za šera odhadovali, kde by mezi těmi zohýbanými borovičkami mohla vést pěšinka. Po překonání vrcholů, sněhu a už za světla se šlo lépe, ale začala se projevovat únava. Nakonec jsme se rozhodli, že dvě stanoviště vynecháme, protože by to pro nás byla vražedná zacházka.

Na předposledním stanovišti jsme na chvíli zastavili a pustili se do luštění. Jednu šifru se nám podařilo společnými silami vyluštit celkem rychle, ale nad ostatními se nám zavírali oči. Rozhodli jsme se, že dojdeme do základny a tam si na ně posvítíme. Bylo poledne a nastal nejhorší úsek cesty. Únava už byla nesnesitelná, táhli jsme se jako šneci. Poslední kilometr byl nekonečný. Ale došli jsme.

Jen jsme otevřeli dveře základny, schytali jsme otázku jestli to vzdáváme. Nevěděli jsme, že nesmíme do chaty, pokud nekončíme. Přiznám se, že mi skoro hrkly slzy do očí, když jsem pochopila, že na spacák a teplý čaj musím čekat ještě dvě hodiny, ale vzdát to nechtěl nikdo. Ale asi jsme měli, jelikož žádnou další šifru jsme nevyluštili. Sice jsme celkem tři rozpracovali dobrým směrem, ale chybělo nám finále. Výsledkem dvouhodinového sezení bylo jen to, že mi nehorázně promrzly kolena a nebyla jsem schopná se ani postavit, natož vylézt schody. Po časovém limitu následoval nejlepší guláš na světě a vyhlášení pořadí. Sedmé místo z patnácti nás velice mile překvapilo.

Vtipné bylo, že nás od absolutního vítězství dělil jen kousek. Svazek očíslovaných klíčů, jsme totiž viděli a ještě si vtipkovali, že by to mohly být ony. Kdybychom se podívali blíž, jestli nejsou očíslované, zjistili bychom, že to ony jsou! Takové náhodné vítězství by sice bylo uznané, ale určitě by nás netěšilo tolik, jako zasloužené sedmé místo. Po vyhlášení se ještě ukazovala řešení šifer, ale to už jsem si nechala ujít, protože mě víc lákal spacáček a hlavně je chci zkusit vyřešit sama. Tentokrát v teple a vyspaná. Řešením šifer byl ukončen program a v půl deváté už všichni unaveně padli do postýlek.

V neděli ráno jsme měli společnou bohoslužbu a kolem jedenácté vyrazili k domovům. Po cestě jsme se ještě zastavili na zmrzlinový pohár, protože takový úspěch musel být řádně oslaven!